Vějíř skladací látkový - žlutý

Historie používání vějířů sahá daleko do minulosti. První využití našly vějíře při rozdmýchávání ohně či při odstraňování plev od zrna, a k odhánění hmyzu? V Číně byl vějíř vždy ceněn nejen jako krásná, ale také praktická pomůcka, ženy vějíř používaly především k tanci a muži jako nenápadnou zbraň k boji. Pro bojové účely se vyráběl ze dřeva a bambusu, nebo častěji z kovu. Vějíř vyrobený z kovu byl velmi účinnou zbraní mnohdy těžší než meč. Vnější hrana byla velmi ostrá a skryté na konci špičaté kovové pláty tvořící žebroví byly namontované na pružinách pro rychlou manipulací se zbraní. Svojí velikostí a tím, že se dal snadno schovat, mohl být vějíř neomezeně nošen na veřejnosti, a proto byl jednou z nejnebezpečnějších zbraní.

První zmínky o vějířích pocházejí z Babylónie, Sýrie, Indie a Egypta. Mezi nejstarší dochované práce patří terakotové sošky, takzvané Tanagerské figurky, z období 4. století př.n.l., které drží listové vějíře. Nejstarší dochovaný vějíř byl nalezen na žezle egyptského Krále Štíra a vějíře byly též objeveny v Tutanchamonově hrobce.

Do Evropy se vějíře dostaly díky křížovým výpravám a portugalským mořeplavcům, kteří je v roce 1 500 přivezli z Japonska do Itálie a odtud se rozšířily do celé Evropy, kde doplňovaly garderoby žen i mužů. V Řecku a Římě se vějíře považovaly za něco luxusního a objevovaly se i u bájných postav jako byla Kalypsó nebo Kirké z Homérových básní.

V roce 1578 přivezla Kateřina Medicejská do Francie skládací vějíř, což byla v té době novinka. Byl zdoben ornamenty a byl parfémovaný. Dodnes je tento druh vějířů velkou vzácností. V této době začala vějíře sbírat anglická královna Alžběta I. a vyhlásila, že vějíř je jediný dar, který může dát poddaný svému panovníkovi. V tomto období se také začaly uplatňovat nové výrobní techniky a materiály, například slídové destičky, kostěná žebra, želvovinová žebra, hedvábné listy, kovové fólie.

V baroku a rokoku měly vějíře většinou rozpětí 40 - 50 cm, byly zdobené stříbrnými a zlatými kolíčky, perletí, drahokamy a polodrahokamy. Náměty byly často biblické, klasické nebo květinové, to v rokoku a klasicismu ze vyobrazovaly hlavně scény z politického a společenského života. Na pozadí se často objevovaly pochodně, hudební nástroje, zahradní náčiní a balóny. V 19. století se vějíře ocitly na rozmachu svého užívání, neboť se díky moderním technologiím a levným materiálům začaly vyrábět masově a byly používány širokými vrstvami. Častými motivy byly karikatury, mapy, hlavolamy, divadelní scény, noty a písničky, k obrázkům bývaly vysvětlivky. Vějíře již nebyly pouhým společenským doplňkem, ale sloužily jako upomínkové předměty. V období secese zase stoupla jejich oblíbenost, ale změnila se jejich funkce, protože začaly sloužit na reklamní slogany a letáky.

Mezi vějíři rozlišujeme dva základní typy pevný vějíř – „učiwa“ (ploché malované vějíře původně převzaty od Korejců) a skládací – „ogi“. Vějíř plochého tvaru například používá rozhodčí sumo.

Pevné vějíře se téměř přestaly vyrábět, jejich výroba se omezila na země orientu, naopak velký rozvoj zaznamenaly vějíře skládací.

V našem sortimentu naleznete další barevné varianty skládacích vějířů  vějíř černý, vějíř červený, vějíř bílý, vějíř růžový, vějíř modrý .